PADAJÍ HVĚZDY
přejte si život.
prolog.
...Ten den pršelo. Na ulici se sem tam mihl nějaký ten deštník a pod ním uspěchaný človíček běžící do práce. Kapky pomalu stékaly i po okně, u kterého Apollo seděl. V ruce držel hrnek s horkým čajem. Máta s meduňkou voněly místností a čaj rozehříval Apollovo tělo v chladném bytě...
...V místnosti se objevila dívka. Fialové lokny jí spadaly po ramenou a dále se vlnily ve vodopádech tekoucích až do poloviny trupu, kde končily světle zelenými kapkami. Všechno bylo na ruby. Celá místnost vypadala jako po výbuchu. U balkónových dveří ležel hrnek, tekutina, stále ješte horká, byla rozlitá po podlaze. Dívka popošla k místu, černé upnuté kalhoty, lehké rudé tílko a dvě zbraně u pasu, pomalu přejela prstem po tmavé skvrně. která na bílé zdi přímo bila do očí. "Olly," promluvila snad poprvé za celý den, hlas měla zachraptělý. Vlastně spíš mumlala jen tak pro sebe, nebyl tam nikdo, kdo by ji slyšel...
1. kapitola
Apollovi nezbývalo nic, než potichu plakat, zatímco se mu tajná služba kopala v jeho věcech. Všem, co bylo jeho. Jen jeho. Co mělo zůstat jeho. Ranní čaj. Teplý čaj nechal tam. Je to neštěstí nebo ne? Co kdyby jej chytli? Nemusel už by nikdy utíkat. Mohl už možná být pryč.
Chlapci se o nohu otřelo malé černé stvoření a vydalo jemné kočičí zamňoukání. Apollo k ní sklonil hlavu, než ji pohladil a pošimral za oušky. "Sám bych rád něco k jídlu, Betty, nic nemám," koťe poznalo, že jídlo nedostane. Vrhlo se chlapci na klín a převrátilo se na záda. Gesto, kterým mu říkala: "šimrej mě, Polly". Pousmál se. Trochu smutně, jak jinak by to také šlo. Nezbývalo mu už nic, než jen suchý úsměv.
Chtěl by být zase dítětem. Když jste dítětem patří vám celý svět, nakonec o něj postupně přicházíte, umřete, a to už vám nezůstane nic. Nic než hořké vzpomínky, jako mraky, které se nikdy nerozplynou. Vzpomínky na lidi, kteří vás opustili, rodiče, přátelé... Všichni.
Nechtěl jen v duchu naříkat. Položil zvířátko na zem a naposled jej pohladil, než se vydal na cestu k hradbě, tak se říkalo jednomu z nedostavěných budov na jihu města.
Jeho ruce se chytly chladného kovu žebřiny, která jej měla vynést až k oblakům. Až nahoru na jeho bývalý domov. Ne do něj, ale nad něj. Jako podpora mu sloužily ruce i nohy, kdoví, jestli se však udrží. Mysl se mu třepe, jako by z ní měly padat myšlenky přímo zpátky dolů a jeho oči jsou skelné jako lednové jezero, pod kterým spí ryby, jako vzpomínky.
Nahoře v oblacích to bylo jiné. Panelové domy byly až příliš blízko jeden druhému, aby po nich chlapec mohl běhat jako po hřišti. Všechno však není tak jednoduché. Háží mu střepy pod nohy, jeho chodidla celá od krve a oči od slz. Blížil se.
Nakonec se chlapec ujal cesty z rozestavěného panelového domu dolů. Ruce i nohy jej držely a myšlenky neměly šanci jej ovládnout. "Nezapomeň dýchat," byla to věta, kterou zapomenout nesměl. Dýchal. S každým metrem, který jej dělil od země byl klidnější a když se dotknul země, bosé nohy, celé rudé se mu podlomily v kolenech. Možná byl slabý. Možná ne. Ale na tom teď nezáleží.
Chlapec se postavil zpátky. Vešel do trosek budovy a po několika kličkování mezi nepořádkem objevil dveře do místa, které podle plánů mělo býti sklepením. Trvalo to však déle, než se konečně objevil u kovových dveří. Klíče měl, však ne s sebou. Možná, kdyby měl tu sílu, zabušil by a možná by mu někdo otevřít přišel. On tu sílu však neměl. Po zdi se sesunul na zem ke zbytku trosek a zadíval se do černa dlouhého chodbiště.
Probudila jej až mírná facka na tvář. "Apollo," ozvalo se z fialových rtů,"nezapomeň dýchat,". V šeru vypadala Audrey jako bohyně. Zelené konečky vlasů na něj syčely, jako hadi, kteří se chystali jej vřele obejmout. Vždycky jej fascinovala její práce. Ať už na plátně, nebo na svých vlasech.
Barvy jejich loken žily všemi barvami a dívaly se na něj, jako na vřelého hosta. Protože ona tady byla pro něj. Byla tady pro něj, jako jediný člověk. "Vstávej a pohni si dovnitř," řekla nakonec a podala chlapci ruku, aby mu pomohla. Jeho nohy byly ztuhlé a srdce mu bilo pomaleji, než vteřinové ručičky na jeho hodinkách. Kdoví, kde je nechal.
2. kapitola
"Pitomý krám!" zakřičí Erika a já hned slyším, jak jí Erik uklidňuje. No není to bezva?! Najít si kluka v tomhle rozbitým světě a ještě k tomu se stejným jménem? Jestli nemá štěstí, tak teda nevím, co to je. Na zemi bliká kontrolka právě rozbitého tabletu. Všichni na ni koukají a tak jej Erika zvedne, trochu s ním zatřese a zjistí... kdo ví co zjistí. Já těm drátkům a číslům vůbec nerozumím, ale ona už si s tím rady dá. Společně s Erikem se přesouvají do pracovny a já se můžu pořádně rozhlédnout.
Hned potom, co jsem se tu doplazil, mě přivítala Audra svým "mega hustým pohledem" (tohle by byla její hlavní zbraň v anime, věřte nebo ne... ona pohledem dokáže člověka úplně celého ovládat) a rozzářila na mě ten největší úsměv. I přitom, co jsem měl na sobě. I přesto jsem se smál... tak vidíte, jak zoufalý jsem. Venku, napůl mrtvý v pyžamu a pěkně na boso, nohy téměř od krve a já se usmíval jako ta paní, kterou jsem jako malý sledoval v televizi, když mě učila, jak dělají zvířata. Pustila mě dovnitř a odešla zase pryč, protože jí vidíte asi tak často, jako déšť na poušti. Ostatní mi dali oblečení a dovolili mi spát na gauči, než se najde místo.
Tak jak jsem řekl, rozhlédl jsem se kolem. Je to tady jiné než když jsem tu byl naposled. Sedím na jedné ze sedaček v té obrovské hale, jsou tu asi ještě tři. U velkých vstupních zabetonovaných dveří, chráněných pěti draky a dvěma prsatými bohyněmi války se nachází bar, za kterým věčně spí Kristián a když ho vzbudíte, ať vám udělá pití, jen se na vás ušklíbne, zanadává a vy si dělejte pití sami. Kousek opodál, tedy na opačné straně vedle dveří (naproti baru) je gigantický pingpongový stůl, ten je tady však hlavně na to, aby na něm seděly ty nejnesnesitelnější užvaněné holky, jako jsou Ieva, Linda a Petra. No, možná si říkáte, proč se normální fifleny musí schovávat před vládou. No, je to jednoduchý, ony to opravdický holky nejsou. Jsou to (jak já je ještě znal) Evan a Peter (Lindu jsem potkal už jako Lindu). Teda byli to Evan a Peter. Jako první se proměnil Evan, zakuklil se a hola, byla z něj holka. Další byl Peter. Tedy, samozřejmě, že si dělám srandu. Disaura (k té se dostaneme později, jo?) udělala čáry máry s jehlami, noži, vším co ukradla v opravdový nemocnici, silikonem a přestože to trvalo asi měsíc, z Evana byla Eva. A on se nechtěl jmenovat Eva, tak se rozhodl si dát před jméno velké I, aby se mohl(a) chlubit, že se odlišuje. (a opravdu si nemyslím, že to I bylo na odlišení potřeba). No, a to samý s Petrou, ta si však I před jméno nedávala. Linda tady byla už dávno a vždycky se na mě škaredě dívá, protože jsem ji odmítl.
U stolu se mnou tak sedí Dr. Isaura (aka Disaura), Caitlyn, která kdysi pracovala pro stát a Oliver, který je můj nejoblíbenější, protože na něm můžu ležet a jemu to nevadí. Erik a Erika téměř dokončují klub utečených bláznů, ještě je tu však Dolores, stará veteránská lesba, Joey, starý zapšklý teplý dědek (ne, že bych byl homofobní, to já zrovna ne) a Keke (Amanda Karolinna Marie Stephanie McClary... ano... tak moc se jmenuje!).
Keke jí říkáme pro její kekovitý postoj ke všemu.
A když už o ní mluvím, ona se svou telepaticko-věšteckou schopností vědět všechno už letí ze dveří: "Apollo! Tak moc jsi mi chyběl! Nazdar lidí!" a přesně teď kekuje, drží mě za tváře jako babička malé tlusté děti a dělá "kekekekekekekekekeke," hlasem, který jinak používá pro dorozumívání se s delfíny.
"Tak Polly," ozve se Oliver, který teď snáší většinu mé váhy na klíně, "povídej. Jak se to stalo?"
Řekl jsem jim všechno. Od doby co jsem si v klidu popíjel teplý čaj až po mou chodící-mrtvola-co-se-snaží-dostat-dovnitř-a-pak-ji-zachrání-Audra situaci.
Nebyli nijak překvapení, tohle se tady stalo každému. Dolores dokonce zastřelili partnerku a Caitlyn přišla o muže (použili jej jako návnadu, aby ji dostali... možná vám o tom někdy povím).
Ono to však nekončí tím, že jsem tady a v suchu (a kupodivu stále naživu). Brzy se určitě najde něco, co budu muset dělat. Podsvětí je obrovské a přestože jim astrofyzik bude na nic, nějaká práce se pro mě najde. Určitě ano. Do té doby však budu okupovat Olivera a otravovat ostatní královny dramatu svým přehnaným klidem a nudností.
3. kapitola
Všude jen tma, hlad, je tu mokro. Chci domů. Chci domů. Zima mnou třásla, jako bych byl jen panenkou. Beton pode mnou chladil ještě více, než okolní vzduch a zahříval mě tak jen vlastní dech. Měl jsem se hrabat v popelnicích? To nikdy. Možná bych našel deku, bundu, nebo jen tričko. Lehké šortky, mikina. Proč mi nepomůžou? A proč je tu taková zima? Začal jsem to vzdávat už včera. Betonové sloupy jsou jako štíty před nebezpečím, které by přišlo zvenčí. Uvědomoval jsem si však, že největším nebezpečím jsem sám sobě. Kdybych se jen narodil jinak. Byl bych teď šťastný? Seděl u večeře s rodinou a mluvil o tom, jaký byl můj den ve škole?
Zakašlal jsem znovu, zní to opravdu strašidelně. Už jen pár dní a konečně umrznu. Pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že všechna ta bolest najednou zmizí.
Slyšel jsem hlasy. "Reiko, měl bys odejít." "Nevím, jak se to mohlo stát.".
Máma plakala kvůli mě. Kvůli toho, že jsem se narodil. Kvůli toho, že jsem jiný. Táta mě vyhnal z domu, abych neudělal rodině špatnou pověst. "Bude to lepší pro všechny," říkal.
Proto jsem teď tady. Pod mostem, pod kterým občas projde nějaký ten veselý človíček.
Ozvaly se kroky. Možná jsem chtěl umřít. Možná proto jsem nikam neodešel. Být to hlídka? Je mi to jedno. Stejně mě zabijí.
Počítal jsem je. Jeden, druhý, třetí krok. Přibližovaly se. Postupně jsem viděl v chabém světle dvě siluety.
"Koukej, Eriku, kdo se to tu válí," řekl jeden z hlasů a kužel světla dopadl na mě. Měli zbraně. Opravdové velké zabijácké zbraně. A já jsem se nebál. Jen jsem seděl. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem ať už je konec.
"Dobrý večer, pánové," ozval se třetí hlas a za ním dva výstřely.
"Jen se podívej, tihle nováčci vůbec nemají pojem o svém okolí," řekla dívka. Nic moc jsem stále neviděl, trochu světla dodávala pouze svítilna ležící na zemi. Až teď jsem dostal strach. Dívka došla ke mě a natáhla ke mě ruku. "Vstávej, jdeme domů," řekla.
Já se však dál jen díval. Díval jsem se na ruce, které před chvílí sejmuly dva lidi, na její dlouhé fialové vlasy, kroutící se jako hadi, do jejích malých černých očí.
Nejspíš jí opravdu došla trpělivost, protože natáhla ruku a to poslední, co si pamatuji je úhoz z prava a tma.
Už zase tma.
Probudil jsem se do světla. Celý pokoj zářil a byl jsem tu jen já.
Musel jsem znovu zavřít oči a doufat, že se z toho snu probudím. Možná už jsem mrtvý. Možná je to jen sen. Znovu jsem oči otevřel a škrábl se nehtem po ranách na zápěstí. Bolí to. Není to sen.
Místnost není veliká. Jen postel, noční stolek a knihovnička. Taky okno. Stěny jsou žluté s dřevěným obložením asi do metru od podlahy.
Chtěl bych tady zůstat. Už navždycky. Jen ležet a snít.
Na stolku u postele byl talíř s jídlem. Jen, co jsem jej zahlédl, pustil jsem se do toho. Je mi jedno, odkud to je. Je mi jedno, jestli to někomu patří, já to potřebuju.
Z očí mi tekly slzy, jako jarní déšť. Slzy štěstí? Slzy smutku? Možná obojí.
Nesnáším život. Určitě si se mnou jen hraje.
Pomalu jsem vstal z postele. Jemný koberec mi pohladil chodidla a já si uvědomil, že i oblečení mám jiné. Bílé pyžamo a sepnuté vlasy.
Ale kde to jsem?
Sáhl jsem po klice a otevřel je.
Samozřejmě, že jsem čekal chodbu. A tak se taky stalo, v dálce bylo slyšet pár hlasů, tak jsem se vydal za nimi. Musel jsem se přemoci, většinou jsem před hlasy utíkal.
Nakoukl jsem do otevřené místnosti přes roh. Stála tam dívka s fialovými vlasy otočená zády ke mně a chlapec.
V tu chvíli mi připadal okouzlující. Na dálku jsem neviděl jeho barvu očí, ale výraz jeho tváře ve mě vzbuzoval klid. Chtěl jsem za ním, ale nejsem blbec.
Dívka se pak otočila mým směrem, a kývla na mě. "Pojď tady," je starší. O nějakých 5 let bych odhadl. Vydal jsem se k nim.
"Já jsem Audra," představila se mi, a pak svého společníka,"tohle je Oliver"
Chvíli jsem váhal. Jen jsem na ně koukal, jako bych právě vylezl z kukly a nechápal co se děje.
"Ty jsi Apollo," oznámila mi Audra,"je mi jedno, jak ses jmenoval, odteď jsi Apollo Dorman"
"Dobré ráno, Apollo," usmál se Oliver a objal mě,"rád tě poznávám"
V tu chvíli jsem věděl, že jsem doma.